O rodném městě a jednotě. Pobrukuju si to už hodinu. Začátek odpípaly digitálky navlečený přes sloupek místo zápěstí jednoho z nás. Pověsil je tam Pátý hned na začátku cesty. Co hodina, pípnutí. Čtyři pro každého.
O rodném městě a jednotě. Vidím ji před sebou, stojí sama u mikrofonu na podiu v přítmí. Před nehybnými hlavami diváků. Černé splývavé šaty s flitry, podmanivý hlas, drdol a pevný postoj. Kužel světla a v publiku čepice mariňáků. Teď jako před sedmdesáti lety. Co jsem v poslední době slyšel řečí o pádu Říma. Jako on máme být zkažení. Jak stojíme na kraji propasti, jen nakročit. Už několik měsíců koukám na Jupitera na obloze. Jova co září nade všechny. Římané na jeho počest pořádali krvavé hry. Už usedl nad námi na balkón. Nikdo v sále si ho nevšímá a ona přitom zpívá jen o něm. Chce svou podívanou, tak ho bavme.
Končím, až když se objeví hlava Pátého a on pomalu vyjde po schodech nahoru. Přinesl dvě jablka. Jedno mi podal a teď každý to své mlčky kousáme. Dívám se na něj, jeho ospalé oči kontrolují obzor. Dokáže se dobře orientovat. Podíval se, kde a jak vysoko je měsíc, pak zbytky hvězd a planet. „Otočil se vítr?“ zeptal se polohlasem. Jen mu mlčky přikývnu. Mám rád debaty s Pátým. Včera, když kolem nás kroužil terej, se ptal všech, jestli by vyměnili ruce za křídla. Den před tím vysvětloval fungování polarizačních skel ve slunečních brýlích. Všem se v nich prostě jen líp dívá, ale taky jimi eliminujete všechny odrazy. Zmizí vám klamy a vlastní odrazy ve sklech, najednou vidíte skrz. Je to víc nebo míň? Ruce nebo křídla. Všichni si vybrali, já ne. Je nás pět, náhodou, jako prstů na ruce, asi bych si vybral ruku. Ruka co vás stiskne, pohladí nebo udeří, chytne nad propastí nebo postrčí. Nabere vodu k ústům, strhne šaty, podá nůž a pak zaškrtí ránu.
Druhý s námi nahoře podřimuje na lavici. Třetí a První dole ve vlhku neklidně sní. Začínám mít dřevěný nohy. Co chvíli vyjde slunce. Úsvit nad západ, nebe co po noci dostane zpátky svoje barvy. Zprvu jen ve světlé paletě. Na minutu se rozlije zvláštní klid, než se na obzoru rozzáří trojice ohnivých diamantů. V tetelícím obzoru se změní v rudý kotouč, co se hned schová do pásu mraků. Jejich vrchní hrana se přetáčí a plazí do stran, jak se rozdýchává po chladné noci. Vrchol slunce pomalu překoná příkrov. Na malou chvíli cítím náraz. To malé světlo kdesi uprostřed mého hrudníku se spojí s tím velkým na obzoru. Nocí roztažené zornice se sevřou až to zabolí a já nahrbím záda. Podívám se na Pátého, mlčky sedí, mžourá do nového slunce, ruce složené v klíně, v jedné z nich nakousané jablko a pomalu se kývá zepředu dozadu.
„Hej, pátej?“
„V půli cesty do pekla, na stinný louce zelený…,“ zanotuje.
To je ten jeho zelenej úsvit. Fiddler’s Green. Včera večer na hlídce mi vyprávěl o tom, proč je tady. Řekl jsem mu, že já kvůli tomu světlu a modré pustině. On je tu kvůli té zelené s věčně otevřeným barem. Je tu k ní nejblíž co to jde a čeká, že ho tam náhoda dovede. Do jednosměrky. Vidí ji tu v odrazech. V odlesku nervózních očí Prvního, když se zvedne silný vítr. V křídlech terejů a odřených rukách Třetího.
