Jen vlny se mění

O rodném městě a jednotě. Pobrukuju si to už hodinu. Začátek odpípaly digitálky navlečený přes sloupek místo zápěstí jednoho z nás. Pověsil je tam Pátý hned na začátku cesty. Co hodina, pípnutí. Čtyři pro každého.

O rodném městě a jednotě. Vidím ji před sebou, stojí sama u mikrofonu na podiu v přítmí. Před nehybnými hlavami diváků. Černé splývavé šaty s flitry, podmanivý hlas, drdol a pevný postoj. Kužel světla a v publiku čepice mariňáků. Teď jako před sedmdesáti lety. Co jsem v poslední době slyšel řečí o pádu Říma. Jako on máme být zkažení. Jak stojíme na kraji propasti, jen nakročit. Už několik měsíců koukám na Jupitera na obloze. Jova co září nade všechny. Římané na jeho počest pořádali krvavé hry. Už usedl nad námi na balkón. Nikdo v sále si ho nevšímá a ona přitom zpívá jen o něm. Chce svou podívanou, tak ho bavme.

Končím, až když se objeví hlava Pátého a on pomalu vyjde po schodech nahoru. Přinesl dvě jablka. Jedno mi podal a teď každý to své mlčky kousáme. Dívám se na něj, jeho ospalé oči kontrolují obzor. Dokáže se dobře orientovat. Podíval se, kde a jak vysoko je měsíc, pak zbytky hvězd a planet. „Otočil se vítr?“ zeptal se polohlasem. Jen mu mlčky přikývnu. Mám rád debaty s Pátým. Včera, když kolem nás kroužil terej, se ptal všech, jestli by vyměnili ruce za křídla. Den před tím vysvětloval fungování polarizačních skel ve slunečních brýlích. Všem se v nich prostě jen líp dívá, ale taky jimi eliminujete všechny odrazy. Zmizí vám klamy a vlastní odrazy ve sklech, najednou vidíte skrz. Je to víc nebo míň? Ruce nebo křídla. Všichni si vybrali, já ne. Je nás pět, náhodou, jako prstů na ruce, asi bych si vybral ruku. Ruka co vás stiskne, pohladí nebo udeří, chytne nad propastí nebo postrčí. Nabere vodu k ústům, strhne šaty, podá nůž a pak zaškrtí ránu.

Druhý s námi nahoře podřimuje na lavici. Třetí a První dole ve vlhku neklidně sní. Začínám mít dřevěný nohy. Co chvíli vyjde slunce. Úsvit nad západ, nebe co po noci dostane zpátky svoje barvy. Zprvu jen ve světlé paletě. Na minutu se rozlije zvláštní klid, než se na obzoru rozzáří trojice ohnivých diamantů. V tetelícím obzoru se změní v rudý kotouč, co se hned schová do pásu mraků. Jejich vrchní hrana se přetáčí a plazí do stran, jak se rozdýchává po chladné noci. Vrchol slunce pomalu překoná příkrov. Na malou chvíli cítím náraz. To malé světlo kdesi uprostřed mého hrudníku se spojí s tím velkým na obzoru. Nocí roztažené zornice se sevřou až to zabolí a já nahrbím záda. Podívám se na Pátého, mlčky sedí, mžourá do nového slunce, ruce složené v klíně, v jedné z nich nakousané jablko a pomalu se kývá zepředu dozadu.

„Hej, pátej?“

„V půli cesty do pekla, na stinný louce zelený…,“ zanotuje.

To je ten jeho zelenej úsvit. Fiddler’s Green. Včera večer na hlídce mi vyprávěl o tom, proč je tady. Řekl jsem mu, že já kvůli tomu světlu a modré pustině. On je tu kvůli té zelené s věčně otevřeným barem. Je tu k ní nejblíž co to jde a čeká, že ho tam náhoda dovede. Do jednosměrky. Vidí ji tu v odrazech. V odlesku nervózních očí Prvního, když se zvedne silný vítr. V křídlech terejů a odřených rukách Třetího.

 

Pražský jaro

Last minute Kintera byl vtipnej. Včerejší Markéta lepší. Spálenej methanol, jednoválce, škvára a starej startér v montérkách s lajnovačkou nemají potřebu nikomu nic vysvětlovat.

Z Kintery jsme se šli projít a zabloudili ke sněžné panence Marii. Byla zrovna bohoslužba. Nikdy jsem tam nebyl. Je tam strašně obří, krásnej oltář a po varhanech a zpěvu četl karmelitán přání a ostatní prosili Boha, třeba za maturanty. Na závěr všechny oběhly dvě babky s ošatkama na milodary. Skásly i mě.

Taky dneska bylo krásný nebe a strašně klidná Vltava. Plula na ní jen jedna lodička s rodiči v kabátech a dítětem, navzdory té zimě.

 

Pro dnešek k věčnosti

Mys Horn. Místo kde do sebe naráží Pacifik s Atlantikem. Skála, kterou když obeplujete, máte právo nosit náušnici a mít v hospodě nohy na stole. Na konci té skály je památník, albatros s básní od Sary Vial. Existují její překlady skoro do všech světových jazyků, jen český ne…tak nyní…

Já, albatros, jež na tebe čeká na konci světa.

Já, zapomenutá duše ztracených námořníků,

co vydali se k Mysu Horn ze všech moří světa.

Nezahynuli v zuřících vlnách,

na mých křídlech se vznášejí,

pro dnešek k věčnosti.

V poslední trhlině,

ve větru Antarktidy.

…..
…….

člověk a albatros Save the albatross

Apač

Tvrdej chlap co pomalu měkne v chlastu. Ranou předloktím do sedačky zkouší, že mu v rukou zůstalo ještě trochu síly. Havraní vlasy do copu a apačské chřípí v pražské tramvaji. Dusot koní v pražcích a stín orla od kandelábru. Jsi to ty Geronimo?

Zívá, sleduje polední kroky slunce. Goyathlay.

410px-Edward_S._Curtis_Geronimo_Apache_cp01002v

Story na padesát slov inspirováno projektem Zdeňka Krále. Foto: Wikipedia

Stěna smrti

Táta nás s bráchou jako malý kluky nikdy nezapomněl vzít na Stěnu smrti kdykoli k tomu byla příležitost. Na Řípský, na Vinobraní, kdekoli. Tihle kolotočáři se trochu vymykali ze světa ušmudlaných světských. Před vystoupením už bylo ze zastřešeného válce slyšet túrování přestavěných péráků. Vylezli jsme na hrazení nad stěnou a koukali do středu, kde chlapi v kůži seřizovali kradeným methanolem z fabriky plněný dvěstěpadesátky. Táta si začal mnout kolena, který si vzpomněly na zatáčky kolem Ohře co bral na Pionýru „na kolínko“. Když speaker uvedl vystupující a oni pomalu, jeden, dva najednou, se zavázanýma očima, ve stoje začali kroužit, zatřásl se pod námi při každém průjezdu ochoz, na kterém jsme stáli.

První věty

První věta má prý rozhodující vliv na to, zda knihu budeme číst dál. První a další dvě, tři mezi regály knihkupectví. V článku nebo tiskové zprávě titulek, na letáku slogan, homepage. Je důležitá jejich délka? Piště krátce a jednoduše?

„Každý jak umí – Jasmine si při souloži prdla“
Arto Salminen: Teorie sraček

„Den uběhl, jak dny obyčejně ubíhají; protloukl jsem ho, klidně jsem ho usmrtil primitivním a plachým způsobem, jakým vedu svůj život; pár hodin jsem pracoval, probíral se starými knihami, dvě hodiny jsem měl bolesti, jak už to tak u starších lidí chodívá, vzal jsem si prášek a měl radost, že se bolesti daly obelstít, ležel jsem v horké lázni a sál do sebe milé teplo, třikrát jsem dostal poštu a prohlédl všechny ty zbytečné dopisy a tiskoviny, provedl svá dechová cvičení, myšlenková cvičení jsem však z pohodlnosti dnes vynechal, hodinu jsem byl na procházce a objevil na obloze krásné, něžné, vzácné vzory namalované z beránků.“
Herman Hesse: Stepní vlk

Na krále!

Na moři se časem ustálil systém přípitků. Na každý den jeden.

Pondělí: „Za vlast!“

Úterý: „Na naše matky!“

Středa: „Na nás!“

Čtvrtek: „Na krále!“

Pátek: „Na domovský přístav!“

Sobota: „Na milenky a ženy!“

Neděle: „Za ty, kdo jsou na moři!“

Dnes je čtvrtek a tedy „Na krále!“. Ale na jakého, když my žádného nemáme. Tak třeba na toho šachového.

thx bastl.cz

Das Boot T3

Pomalu docházím. Už zpoza rohu bylo vidět skrz výklenek, že nic nejede. Spálená. Proplést se mezi lidmi a pěkně v klidu si stoupnout k plotu z vlnitýho plechu. Pravá noha se mi lepí k asfaltu, rozlitý víno. Chcanky. Už je v tom přilepenej obal od žvejkačky a dva vajgly. Zašlapuju vedle nich třetí. Teď dohromady tvoří trojúhelník s papírkem uprostřed v těžišti. Oko Velkýho architekta.

Už se blíží. Té trojka. Jediná tramvaj, která nemá žádnou přezdívku. Nic nepřipomíná, je sama sobě předobrazem.Všichni se na hrnou ke dveřím. Až se otevřou, složí do stran, zase se poslušně rozestoupí. Nejdřív ven, pak dovnitř. Sedačky jsou takový poloviční dětský vaničky. Bílá, červená, bílá, červená. Bejt tam místo bílý černá, dalo by se sázet a o všechno přijít. Padám na červenou. Dvakrát zacinkat a jedem. Ten, kdo vymyslel to dětinský zvonění, nemoh mít budoucí řidiče rád. Drží se madla jak bakelitovýho koně na kolotoči. Předjíždět nemůžou. Otočit na konečnou a dokola. Cink,cink.

Když je venku tma a uvnitř svítí zářivky, skoro nic skrz okno nevidíte. Vlastně jedete jak v nějaký kapsli. Asi tak 14 metrů na dýlku, 2,5 na šířku. Od země po střechu něco kolem tří. To by šlo. Skoro jak první ponorky. Kdyby byla menší, tak možná Ohka. Takovej malej doutník, kde uprostřed sedí Japonec, kouká skrz malou skleněnou kopuli, před sebou metrák dynamitu a za prdelí narvanej raketovej motor. Chtěli tím v Pacifiku ničit US Navy. Moc to nefungovalo. Japonec si to valí, kouká na oceán a najednou k němu přiletí Mustang. Ťukali do nich křídlama a oni šli do vývrtky. Jenže tramvaj má 16 tun, to by nelítalo, říkám – ideální ponorka. Chce to jen trochu pancíře.

Důlčík proráží plech, nejdřív se v díře objeví prst, pak oko, v koutku má černej ospalek od šmíru. Prostrčí rozpálenej nýt a rozklepou ho kladivama. Za chvilku to mají hotový, jsou to makáči, mezi dvěma zastávkama. Možná sám malej Albert Camus, když zamlada nejtoval v dunkerqskejch docích. Máme existenciální pancíř. Paráda.

002435 (1)

Das Boot T3 dvaadvacítka na svojí první misi. Je čas se seznámit s posádkou. První se o slovo hlásí už delší dobu někdo za mnou. Nevidím ho, ale za to je pořádně cejtit. Jak kdybyste uhnívající palec na noze pomazali pořádně uzrálým Curádem a nacpali si ho do nosu. Ani ho nechci vidět, bude to duch posádky, všudypřítomný smrad. Tím větší, čím dýl se nebudeme moct vynořit. Vpravo, kousek vepředu hromotluk. Na klíně mu sedí synek a u nohou povaluje zašpiněná sportovní taška. Malej má na sobě baseballovou bundu jak členové AlfaBravoCollege na Yale a na zádech nápis Tomycat. Dobrá dvojka. Malej bude maskot, štístko a otec bude ládovat torpéda. Až půjdeme ke dnu, zůstanou určitě až do poslední chvíle. Nad nima se pomalu klátí hubenej kluk, kostěný brejle, flanelová košile, úzký kalhoty zastrčený do vysokejch rozvázanejch bot. Na ponorku je dost vysokej, ale co, bude sedět u sonaru a místo tý muziky, co mu teď hraje ve sluchátkách, bude poslouchat pípání.

Úplně vepředu postává budoucí zdravotnice. Opírá se zády o lékárničku, takže je to jasný. Blond vlasy schovává stočený pod čepicí, takovou co nosil Trockij. Má jemný rysy, malý špičatý nos zahnutý nahoru, na světlé kůži několik výrazných znamének. Tak přirozeně rozprostřených, že ji nehyzdí, ale naopak vylepšují. Jak kdyby to byly kamínky, co hodí zenovej mistr na uhrabanej písek a ty se uspořádaj tak dokonale, jak poroučí velká energie.

Cink, cink, proud vzduchu se odtrhne na hraně odjíždějící tramvaje a pleskne mě do tváře.

Pipi a vojáci

Ráno vyzvednu Pipi u babičky. Včera jsme se domluvili, že spolu půjdeme na houby. Těší se. Košíček, repelent, holinky, svačinka v batůžku. 

Půl hodiny v lese. Kdo šíří ty fámy, že rostou? Prd, zatím dva hřiby a tři klíšťata.

„Tati, beruška! To jsem ale všímavá. Tati, že jsem všímavá?“

„Jsi, Pipi.“

Do kopce nikdo moc chodit nechce, tam budou.

„Vrtulník, slyšíš ho?“

„Jo, tati.“

Obloha mezi stromy uprostřed lesa. Až se z toho točí hlava.

Trrrrrrrr….

„Ten ale letěl nízko, viď, tati?“

„No jo, letěl. Vojenskej.“

„Proč vojenskej, tati?“

„Byl zelenej.“

„Tati!“

 „Ano?“

 ….Maminčiny oči co zratili smích.

„Tati, oni už tu jsou vojáci?“

„Naši vojáci.“

„Jak naši vojáci?“

„Český vojáci, Pipi, naši vojáci, máme svoje vojáky.“

„Aha, tati, to je dobře.“

Usmály se. Na chvilku.

„Neboj, Pipi.“

Tlačím nákupní vozík v prachu po cestě. Jeden náboj. Jdi do hajzlu McCarthy!

Je to dobrý nerostou.