Byl to hroznej krám. Prorezlej skrz, náprava držela na jednom šroubu. Kultovní styl, Volkswagen Transporter, druhá generace, nástavba Westfalia-Automotive. Nutno vidět.

Dělali jsme na něm všichni, kdo alespoň něco uměli. Na jaře vyvařená kastle, elektrika, generálka motoru. Čtyřtaktní vzduchem chlazený boxer 1,6 litru, 37 kilowatt. Novou nápravu jsme sehnali na vrakovišti kousek za Prahou, cestou zpátky jsme u Malešic málem uvařili máminýho favorita.

Kulovej čep. Oříšek. Ležím pod autem, celý je na špalkách na nájezdu před garáží. Krásnej slunnej den, jak tam tak ležím, koukám se přes nohy před auto, kde postávají, kouří a kecají všichni ostatní, co přišli pomoct. Čep spojuje ojnici řízení s pravým a levým táhlem. Vytáhnout závlačku, sundat matici, OK. Vytlouct čep z oka ojnice, nejde.

„Už do toho mlátím dvacet minut a nic.“

„Dej si kozlíka a ukaž,“ podává mi Michal pivo z kýble.

„Kašlu na to, spadne to na mě,“ leze po deseti minutách marnýho mlácení do čepu zpod auta.

„Musíme to dneska sundat, sám novou nenasadím,“ říká Luboš a kouká a repasovanou nápravu, která se matně leskne na slunci kousek od auta.

„Bojujete s tím, tak se brání. Leta slouží, pevně drží a vy to spojení chcete rozbít,“ dřením Pirsiga.

„Si debil.“