Posadil se naproti v tramvaji. „To je ale krásná holka, že jo pane?“ máchá přede mnou přeloženým Metrem.

„Kdo, prosím?“ zvedám oči od telefonu.

„Soukalová!“ ukazuje mi fotku biatlonistky na titulní straně.

„To jistě ano,“ přitakávám a prohlížím si jeho tvář.

V ústech rovnátka. 25 let. Sedí, ale bude dobrých 190 cm, sto kilo. Krátce střižený, čistě oblečený. Trochu pomalejší.

„Vyhráli zlato ve smíšené štafetě,“ lehce se ke mně naklání.

„To je krásné,“ podotýkám.

„Chtěl bych jet se projet na lyže do hor. Bude ale už jaro, tak příští rok asi. Ze školy si to ještě pamatuju,“ představuje mi plán.

„Sportujete?“

„Chodím plavat, hlavně kraul, prsa, znak ani motýla moc ne. Dopoledne hlavně. V létě asi pojedu k moři do Chorvatska. Tam vždycky ležím na pláži a koukám se holkám na zadky,“ spiklenecky se na mě směje. „Chtěl bych tam jet s holkou,“ dodává poněkud sklesle.

„Určitě máte děvče,“ opáčím trochu zle sarkasticky stylem staré dámy, kterou si představuju, jak ho vychovala. Babička, která z toho zpožděného uzlíčku vypiplala samostatně fungujícího tvora.

„Bohužel nemám. Hledám,“ dodává nadějně.

„Já si první dívku našel v tanečních,“ pokračuju zle. Nechápu, kde se to ve mně bere.

„Tam nechodím, ani do hospody. Dělám si řidičák a stačila by promile alkoholu nebo drog a mohl bych jít na čtyři roky, pět let do vězení,“ dokládá důslednou výchovu.

„Ani s přáteli nikam nechodíte?“

„Mám hodně kamarádů v Kanadě a v Rakousku a pak hodně v Chorvatsku taky.“

„Odkud jste?“

„Z Chorvatska. Jsme tady v Praze už 20 let, za války se mnou rodiče přijeli, když mě zranil granát.“

Zadívá se z okna. Prohlížím si velkou jizvu co má za levým uchem.

Byl to hroznej krám. Prorezlej skrz, náprava držela na jednom šroubu. Kultovní styl, Volkswagen Transporter, druhá generace, nástavba Westfalia-Automotive. Nutno vidět.

Dělali jsme na něm všichni, kdo alespoň něco uměli. Na jaře vyvařená kastle, elektrika, generálka motoru. Čtyřtaktní vzduchem chlazený boxer 1,6 litru, 37 kilowatt. Novou nápravu jsme sehnali na vrakovišti kousek za Prahou, cestou zpátky jsme u Malešic málem uvařili máminýho favorita.

Kulovej čep. Oříšek. Ležím pod autem, celý je na špalkách na nájezdu před garáží. Krásnej slunnej den, jak tam tak ležím, koukám se přes nohy před auto, kde postávají, kouří a kecají všichni ostatní, co přišli pomoct. Čep spojuje ojnici řízení s pravým a levým táhlem. Vytáhnout závlačku, sundat matici, OK. Vytlouct čep z oka ojnice, nejde.

„Už do toho mlátím dvacet minut a nic.“

„Dej si kozlíka a ukaž,“ podává mi Michal pivo z kýble.

„Kašlu na to, spadne to na mě,“ leze po deseti minutách marnýho mlácení do čepu zpod auta.

„Musíme to dneska sundat, sám novou nenasadím,“ říká Luboš a kouká a repasovanou nápravu, která se matně leskne na slunci kousek od auta.

„Bojujete s tím, tak se brání. Leta slouží, pevně drží a vy to spojení chcete rozbít,“ dřením Pirsiga.

„Si debil.“

Dneska je tu snad stejně policajtů a tajných jako tenkrát. Na co foukat do doutnajícího polínka nic-moc nálady a oharku křivdy.

Kličkuju mezi lidmi, občas zpomalím a dívám se nahoru. Na snopy ratolestí Topičova domu, ostré rysy posledního patra a opuštěné stožáry na Paláci Metro, z blízkosti neutěšených výloh, špinavého a látaného asfaltu.

Dobíhám dámu s dvojkami a naskakuju za bzučení oranžového vrátného. Protipohyb mě usazuje na prázdnou sedačku.

Dívám se z okna, jak už to lidé v tramvaji dělají. Spoustě lidem vadí, že se v nich lidé na sebe neusmívají. Mají tolik práce s uvažováním nad sebou samými, nad jejich bližními, nad světem jak stojí, nad pluhy co vláčí, nad dluhy, na které nestačí. V takovém okamžiku nechcete být rušeni, sedíte a drncáte po starých cestách, kde elektřina nahradila koně. Nechtějte po nich, aby se smáli.

Z pohledu na podzimní míhání a poletování listí od víru kol mě vytrhla až drobná snědá dívka s lesklými vlasy. Měla za uchem kvítek z bílé chryzantémy. Malá, drobná dívčí ozdoba, taková, kterou si vezme milenec nebo vrah.

Nedívám se na ní upřeně kvůli její kráse. Ráno jsem byl položit větvičku chryzantémy na hrob básníka. Koupil jsem ji v květinářství kousek od hřbitova. Jak jsem ji nesl, nalomil jsem jeden z květů o lem kabátu, odštípl jsem ho v touze po uhlazení k čistotě a pohodil cestou do trávy.

„Pro touhu, pro touhu po kráse
děkuji za ošklivost,
děkuji za to, že utká se
láska a nevraživost,
pro sladkost, pro sladkost usnutí
děkuji za únavu.“

Na konečné otvírám oči, vyskočím na refýž a balím se do kabátu. Broukám si na počmárané zastávce a zkouším jestli se slova odrazí od jejích plastových stěn.

Běhali jsme venku na silnici. Na jejím konci, o deset metrů dál, už plynule přecházela do polní cesty. Kolem velkorysé ohrady se slepicemi a kachnami, co si strejda postavil na obecním pozemku, kolem smeťáku, přes zarostlou vinici, kolem sadu čekajícího na restituci dál k lesu, háji, jak mu zdejší říkali.

Běhali jsme venku, když to začalo okolo bzučet a trochu se setmělo, utíkali jsme se schovat za dveře s barevnými muglemi.

Strejda vystrkal kolo z kůlny a dojel na úřad. Dechovková znělka předznamenala hlášení místního rozhlasu: „Komu ulítly včely, jsou u Víznerů na meruňce“.

…

Pán sešťouchl starou královnu i se služebnictvem do bedny s dírkou a třemi plástvemi, kterou si přivezl přivázanou na nosiči mopedu. Zvedl jsem míč pohozený u branky a přihrál bráchovi.

„Pojď mi pomoct porazit tu starou vrbu. Po zimě už neobrazila.“

„Rozřežeme ji na dřevo do krbu?“

„Nedá se s ní topit. V krbu pak bouchá, prská a oharky lítají ven. Rozřežeme ji na špalky a necháme ji tu ležet. Pomalu shnije.“

„To jsou ty bolesti co jí lidé pověděli. Nejde je spálit, musí vyhnít.“

Last minute Kintera byl vtipnej. Včerejší Markéta lepší. Spálenej methanol, jednoválce, škvára a starej startér v montérkách s lajnovačkou nemají potřebu nikomu nic vysvětlovat.

Z Kintery jsme se šli projít a zabloudili ke sněžné panence Marii. Byla zrovna bohoslužba. Nikdy jsem tam nebyl. Je tam strašně obří, krásnej oltář a po varhanech a zpěvu četl karmelitán přání a ostatní prosili Boha, třeba za maturanty. Na závěr všechny oběhly dvě babky s ošatkama na milodary. Skásly i mě.

Taky dneska bylo krásný nebe a strašně klidná Vltava. Plula na ní jen jedna lodička s rodiči v kabátech a dítětem, navzdory té zimě.

 

Táta nás s bráchou jako malý kluky nikdy nezapomněl vzít na Stěnu smrti kdykoli k tomu byla příležitost. Na Řípský, na Vinobraní, kdekoli. Tihle kolotočáři se trochu vymykali ze světa ušmudlaných světských. Před vystoupením už bylo ze zastřešeného válce slyšet túrování přestavěných péráků. Vylezli jsme na hrazení nad stěnou a koukali do středu, kde chlapi v kůži seřizovali kradeným methanolem z fabriky plněný dvěstěpadesátky. Táta si začal mnout kolena, který si vzpomněly na zatáčky kolem Ohře co bral na Pionýru „na kolínko“. Když speaker uvedl vystupující a oni pomalu, jeden, dva najednou, se zavázanýma očima, ve stoje začali kroužit, zatřásl se pod námi při každém průjezdu ochoz, na kterém jsme stáli.