Nedávno jsem objevil tuhle příjemnou švédskou rockovou partu, mimochodem hrají 14.7.2014 v Praze.

15.dubna 2014

Chladnej čerstvej vítr ti vyfouká myšlenky z hlavy. Podle tý palčivý bolesti a štípání odcházej tutově ušima.

Pak tam máš najednou prázdno a už se ti tam derou bída s krásou a tíha s láskou.

Si vůbec připravenej platit bolestí za zkušenost stáří? No, jen abys pak nebyl překvapenej, mladej.

Rozplývat se nad krásou břizolitu může jen debil, promiň. Stará komunistická omítka. Je mi jasný, že se ti líbí, jak se třpytí takhle v podvečerním slunci. Vůbec, si poslední dobou nějakej dojímavej.

19. května 2014

Vařte vlkům ostropestřec!

22. května 2014

Ráno foukala na Vltavě bríza. Přes den to dost pálilo. U země ozónu hodně a na nebi málo. Racionální název trikyslík.

Ve schránce poslední volební dobrozdání, sliby a apely. Za chvilku začnou kvést lípy. Všechny pozvánky mažu a koukám z balkónu na vlaštovky.

2. června 2014

Všichni teď máte víc smutný oči. Utahaný monitory.

Kde si zlodějko? Odpadnul jsem od práce, klávesnice se mi začíná mazat za prsty.

Spi malinká, půjdu si projít hranice.

23. června 2014

Akorát přišly zítřejší noviny. Přečtu si, co se zítra stane včera.

Během koncertu ani po něm nepromluvil slovo, jeho jediný verbální projev bylo pobrukování během lehčích pasáží Schuberta a Skrjabina.

Jevgenij Kissin, fenomenální pianista, který letos vystoupil v Praze.

Update: Původně jsem zde umístil odkaz a dokument Evgeny Kissin – The Gift Of Music. Ten byl volně dostupný na YouTube. Z něj však zmizel kvůli porušení autorských práv. V případě, že se na film budete chtít podívat, budete muset najít jinou cestu. Mohu vám zaručit, že ta trocha úsilí se vyplatí. Film vám přiblíží svět plachého génia a jeho fenomenální hru na klavír.

Během koncertu se nesluší fotografovat, proto jen ladič Kissinova klavíru Steinway & Sons o přestávce.

První co slyšíte. Prudký déšť co dopadá na dvůr. Slyšíte, jak se jeho zvuk odráží od okolních zdí. Pleská a čvachtá do bláta a kaluží. Bubnuje do plechový střechy a v proudech vytéká z okapů. Tři tóny klavíru, jen tři ve dvou taktech a slabý smyčce. Déšť pomalu utichne a smyčce zesilují v pauzách piana. Přestává pršet a mezi mraky prosvítají paprsky slunce. Zavírám oči a stojím na louce, na louce po dešti. Roztahuju nos a zhluboka dýchám. Z jarní svěžesti se mi točí hlava. Směju se jak malej kluk co se po té louce rozběhne za kamarády. Poslední úder piana a smyčce jdou o několik tónů níž. Jak inkoust sépie co tomu malýmu klukovi někdo stříknul do duše.

Nedá se té skladbě utéct, když ji máte v hlavě. Leda otevřít co jde, ať se rozletí. Otevřít dokořán a nechat ji přejít do vzduchu okolo. Otevřít oči, uši a srdce, jestli to ještě dokážeš.

Všímáte si někdy soch na kostelech? Svatých a andělů? Podívejte se nahoru. Chrliče a běsnící démoni. Proč jsou nahoře? Neříkali nám snad, že peklo je pod zemí, na zemi je člověk a tam nahoře nebe plné andělů?

Pozn.: Jedná se o starší text psaný podle druhé části Goreckého 3. symfonie v podání Krakovské filharmonie http://www.youtube.com/watch?v=miLV0o4AhE4 pro potřeby cvičení tvůrčího psaní. Text jsem zeditoval po poslechu Pendereckého úpravy jeho 3. symfonie pro smyčcový orchestr. Ta je o dost temnější. Oba dva polští skladatelé 20. století si podle mého zaslouží širší známost, důraz na smyčce je ostatně vlastní Polákům i Čechům, kteří ale bohužel nemají tak výrazné skladatele moderní klasické hudby.

Jiří X. Doležal napsal jak je pro něj těžké nebýt rasistou.

Povím Vám svůj „rasový“ příběh. Vyrostl jsem v klasickém maloměstském paneláku, rodiče dostali byt ještě za komunistů od elektrárny, do které táta nastoupil po návratu z dvouleté vojny. Díky Bohu jsme víkendy a prázdniny trávili u babičky na vesnici. Myslím, že jsem měl vůbec krásné dětství, ale o tom jsem psát nechtěl. Ve vedlejším bytě bydlel pan Cabák, původem Maďar nebo Slovák, který si vzal cikánku. Moc s ním nežila a stále mu utíkala „za svými“. Jednou na pana Cabáka na noční směně, to už pracoval v cukrovaru na vlečce, spadl plechový sud a zabil ho. Paní Cabáková se do bytu nastěhovala se svým druhem Matůšem, malým, šlachovitým, tetovaným cikánem. Na předloktí měl modrým inkoustem „ROGUE“. A dětmi. Nikdy se mi přesně nepodařilo rozklíčovat, jestli byl jejich otec Cabák nebo Matůš.

V tom malém 2+1 v přízemí žilo v létě průměrně 10 lidí, v zimě o něco víc. 15 let celkem. Privatizace nakonec byla pod, nebo spíš nad, jejich rozlišovací schopnosti. Měli dluh na nájemném a tak byt za úplatu postoupili „české rodině“, respektive rozvedené matce a jejímu druhovi. Myslím, že si za ty peníze koupili starý rozpadlý domek v jedné z okolních vesnic, ale Bůh ví a o něm oni vědí víc než my.

Ale proč říkám, že to chce čas. Za těch patnáct let jsem zažil rvačky, zabíjačku prasete v takové té společné panelákové prádelně, kdy se po domě valil nesnesitelný puch, pravý cikánský smutek, když stará Cabáková umřela, návraty Matůše z kriminálu, vyprávění Ládi, jak popisoval svojí první basu kamarádům na chodbě a já poslouchal za dveřmi u kukátka, voňavej týden, to nejspíš vykradli nějakou drogerii a celej týden chodili s parfémy a všude a na sebe je stříkali. Pořád dokořán otevřený dveře, pach cikánské kuchyně a „Honzo, půjč mi pade“, „Ne“ „Tak pojď aspoň na panáka“…

Nikdy se u nás v domě nekradlo. Možná proto, aby to nepadlo na ně. Stejně jako časem začali uklízet společnou chodbu, podle toho typicky maloměstskýho rozpisu na dveřích výtahu. Kdykoli byl problém stačilo za nimi zajít. A dnes, ta „bílá rodina“? O nic horší, i když se na naše maloměsto vracím jen občas na víkendy, běžný sobotní ranní scénář jsou hádky s vřískáním a pak vášnivé hekání po usmiřování.

Chce to čas a trpělivost. Dnes teprve vidím, co mi dalo poznat cikánskou kulturu, jak se dokážu povznést, zatímco Vy se jich snažíte co nejrychleji zbavit. Nebojte, taky mám ještě někde originálku Valčíku. Rasistou jsem se nestal a nestanu, a to mám před vámi hodně slušný náskok.