Jiří X. Doležal napsal jak je pro něj těžké nebýt rasistou.
Povím Vám svůj „rasový“ příběh. Vyrostl jsem v klasickém maloměstském paneláku, rodiče dostali byt ještě za komunistů od elektrárny, do které táta nastoupil po návratu z dvouleté vojny. Díky Bohu jsme víkendy a prázdniny trávili u babičky na vesnici. Myslím, že jsem měl vůbec krásné dětství, ale o tom jsem psát nechtěl. Ve vedlejším bytě bydlel pan Cabák, původem Maďar nebo Slovák, který si vzal cikánku. Moc s ním nežila a stále mu utíkala „za svými“. Jednou na pana Cabáka na noční směně, to už pracoval v cukrovaru na vlečce, spadl plechový sud a zabil ho. Paní Cabáková se do bytu nastěhovala se svým druhem Matůšem, malým, šlachovitým, tetovaným cikánem. Na předloktí měl modrým inkoustem „ROGUE“. A dětmi. Nikdy se mi přesně nepodařilo rozklíčovat, jestli byl jejich otec Cabák nebo Matůš.
V tom malém 2+1 v přízemí žilo v létě průměrně 10 lidí, v zimě o něco víc. 15 let celkem. Privatizace nakonec byla pod, nebo spíš nad, jejich rozlišovací schopnosti. Měli dluh na nájemném a tak byt za úplatu postoupili „české rodině“, respektive rozvedené matce a jejímu druhovi. Myslím, že si za ty peníze koupili starý rozpadlý domek v jedné z okolních vesnic, ale Bůh ví a o něm oni vědí víc než my.
Ale proč říkám, že to chce čas. Za těch patnáct let jsem zažil rvačky, zabíjačku prasete v takové té společné panelákové prádelně, kdy se po domě valil nesnesitelný puch, pravý cikánský smutek, když stará Cabáková umřela, návraty Matůše z kriminálu, vyprávění Ládi, jak popisoval svojí první basu kamarádům na chodbě a já poslouchal za dveřmi u kukátka, voňavej týden, to nejspíš vykradli nějakou drogerii a celej týden chodili s parfémy a všude a na sebe je stříkali. Pořád dokořán otevřený dveře, pach cikánské kuchyně a „Honzo, půjč mi pade“, „Ne“ „Tak pojď aspoň na panáka“…
Nikdy se u nás v domě nekradlo. Možná proto, aby to nepadlo na ně. Stejně jako časem začali uklízet společnou chodbu, podle toho typicky maloměstskýho rozpisu na dveřích výtahu. Kdykoli byl problém stačilo za nimi zajít. A dnes, ta „bílá rodina“? O nic horší, i když se na naše maloměsto vracím jen občas na víkendy, běžný sobotní ranní scénář jsou hádky s vřískáním a pak vášnivé hekání po usmiřování.
Chce to čas a trpělivost. Dnes teprve vidím, co mi dalo poznat cikánskou kulturu, jak se dokážu povznést, zatímco Vy se jich snažíte co nejrychleji zbavit. Nebojte, taky mám ještě někde originálku Valčíku. Rasistou jsem se nestal a nestanu, a to mám před vámi hodně slušný náskok.