Esej Karla Pšovky vyšla v magazínu Infolab věnovanému tématu „úspěch“

Lidé vyvinuli několik systémů pro hodnocení úspěchu. Sport, kariéra, tituly, peníze a sláva jsou jen jedněmi z řady. Na dosažení domnělého úspěchu stojí nabídka pochybných univerzit, soutěží a klubů. Systémem úspěchu se zabývají i myriády motivačních citátů a knih dnešních let. Ty často vytváří pocit, že lidé se dělí na úspěšné a neúspěšné, že existuje metoda nebo strategie, jak v té které oblasti lidského konání bodovat. Vyhrávat ve sportu, na burze, u žen.   

Přiznám se, s citáty jsem začal jako s první věcí, při psaní eseje pro toto číslo. Řada citátů i úspěšných lidí vám nakonec řekne, že za úspěchem stojí ruku v ruce s talentem plán a dřina. Můj úspěch, kterého chci tedy dosáhnout, je dospat tuto esej.

Vždy, když si nejsem jistý, začnu průzkumem. Za jeden ze svých životních úspěchů pokládám, že mám ve svém okolí moudré lidi rozličných profesí, mladé i staré, technického i humanitního nastavení. Lidi, kteří uspěli i selhali opakovaně. Mimochodem, zkuste to někdy, obvolejte své přátelé a zeptejte si jich na jejich vnímání základních lidských pojmů. Osvěží to den vám i jim. Někteří z nich mi volalo po několika hodinách zpět, že sice neudělali přesně to, co měli v plánu, ale díky vytržení a chvilce přemýšlení o běhu života, mají rozhodně lepší den a převyprávěli mi, k čemu došli. Zvládl jsem jich sedm.

Výsledky sčítá jury bez naší účasti

Robert je lékař, velký znalec indiánů, námořník a mistr metafor.

„No, kamaráde, hodnotí se vždy až v cíli a u toho ty už nebudeš. Tvoje úspěchy shrne smuteční řečník,“ začal stoicky.

„Možná po tobě pojmenujou ulici, školu nebo ti postaví sochu, pokud pro ni ještě najdou volné místo. Rozhodně ale ne za to, že sis vydělal na barák a auto, i když to je v těch dennodenních měřítkách samozřejmě úspěch.“

„Dneska se u nás ve špitálu po dlouhé době jedna stará paní postavila z křesla na nohy. Udělala pět kroků. Byl to ohromný úspěch. Pro ni i nás kolem. Záleží prostě na měřítku. Chuť dělat velké věci, sláva a peníze jsou motor, za kterým jdou ostatní lidé. Bez nich velkých věcí nedosáhneš. Vždyť víš,“ shrnul všechny naše společné hodiny debat.   

Měla jsme vážně krásnou neděli 

Mirka je kunsthistorička, jemná žena s havraními vlasy.

„Ježíš, no třeba včera jsem se byla projít v lese a večer pozorovala bouřku. To ti bylo krásný. Byla jsem šťastná a úplně vyklidněná.“

„Aha, a úspěch? No, víš, jak to mám, věčnej boj a sem tam malý výhry. Teď aktuálně sháním zahradu, víš, na jaře bych zasela mrkev a kytky. Co bys chtěl od fanynky Filipa Topola, že jo.“

Jezdit na vlně, vole

Jarda podniká, vznětlivý, agresivní, inteligentní.

„No to je přeci jasný. Jezdit na vlně, pěkně fetovat všechen ten cukr, co ti život dává. Fame, prachy a svoboda.“

„Celý je to jen o tom, nepodělat se. Jasně, že to jednou přijde a zlomí tě to, nemoci, cokoli. Podívej, jsem obyčejnej kluk z maloměsta, vždyť mě znáš. Mám se dobře? Mám. Něco jsem viděl, zažil. Řekl bys, že jsem úspěšnej? Já bych řek, že jo. Možná je to povrchní, svět nezachráním, ale na to já kašlu, hehe.“

V našem světě je to jasné

Marek je vědec, virolog, jedničkář celý svůj život, žije v Anglii.

„To na mě jdeš s filosofií. Podívej, u nás je to jednoduchý. Počítá se titul a počet citací. Je to naprosto jasně definované a vlastně hrozné. Nikde jinde neuvidíš takovou paranoiu, aby to nikdo neukradl nápad a úctu vyžadovanou titulem. Taky se ti stane, že když na něco fakt zásadního přijdeš, zjistíš celkem brzy, že je to vlastně nápad tvého nadřízeného, šéfa projektu.“

„Postupujeme systematicky, doktorát, postdoc, docentura atd.“

Posbírám je všechny 

Markéta je novinářka, soutěživá mistryně efektivity.

„Pamatuješ, jak ses mi smál, že hraju pokémony a mýmu notýsku s úkoly? Já si prostě definuju různé cíle, třeba vím, že si teď chci koupit novou, docela drahou pohovku. Vím přesně, co musím udělat, kolik si musím dát stranou. Píšu si všechno a pak si to odškrtnu. Jo, to jsou moje úspěchy. Nebo když udělám rekord v puzzle roomu.“

„No jasně, že to není ideální, vždycky se mi to na chvíli celé rozsype, ale zase to poskládám a jedu dál.“

Podle cizích měřítek jsem uspěl                                                

Jirka je rentiér, bývalý výpravčí, filmař, kde kdo, s bohatou a divokou minulostí.

„Nechceš radši přijet? Dáme drink a bude tady nějaký country. Sám tam jít nechci, místní slečny, znáš to, možná dostaneme na držku.“

„A úspěch, Karlíku, ten jsem podle všeho asi měl, už nepracuju, cestuju, dělám si, co chci, děti vyrostly a starají se o sebe. Na druhou stranu, někdy se mi už nechce ani vstát a být. Pomáhám lidem tady v okolí, to mě jakžtakž nakopne, ale jinak? Co bych měl vlastně ještě chtít?“

Sedm krátkých obyčejných příběhů. Ano, není mezi nimi žádný velikán, ti vlastně mají nakonec tu smůlu, že se jejich příběh a poselství často smrskne do oněch citátů.

Není to tak dlouho, kdy badatelé na Univesity of Waterloo v kanadském Ontariu dospěli k závěru, že lidé, kteří sdílí rádoby hlubokomyslné citáty, mají prokazatelně nižší kognitivní schopnosti. Možná toto poznání stojí za všemi těmi komercionalizovanými radami jak uspět a ezobyznysem jako celkem.

Úspěch jde ruku v ruce s neúspěchem

Pokud je toto text o úspěchu, tak se přeci jen musím vyřknout nějakou tu obecnou radu: Jako není světla bez tmy, není ani úspěch bez neúspěchu.

Když jsem dokončil svůj průzkum, byl jsem sice nesmírně rád, že jsem měl možnost mluvit s přáteli a vytrhnout sebe i je z rutiny, ale začal jsem přemýšlet o jednotlivých příbězích. Pokud si je znovu přečtete, tak přesto, že se jedná o příběhy úspěchů, najdete v nich celkem jasně nevyřčené stopy neúspěchů.

Taijitu

Vždy mě fascinoval znak jin-jang. Bílá i černá, i kdyby dominovaly, vždy v sobě budou mít kousek té druhá strany. Ultimátním cílem je rovnováha. Stav, kterému někdo říká naplnění, procitnutí, bytí, štěstí, bůh, tao, zen, mindfulness nebo jak chcete.

Východní přístupy obecně vždy ve vlnách zahýbou západním světem. V šedesátých letech to bylo znovuobjevené dílo Hermana Hesseho, Wattsova Cesta zenu nebo Pirsigův Zen a umění údržby motocyklu. Poté Osho a dnes to jsou přednášky, knihy a aplikace pro praktikování mindfulness principů.

Bohužel se v praxi ukazuje, že jejich cílem často může být pouhé zaplnění duševní prázdnoty postmoderního člověka, stejně jako prosté zvýšení výkonu v honbě za ryze světskými cíli, úspěchy chcete-li. Prostě dlít v okamžiku určitě v Silicon Valley můžete kdykoli, ale těžko si tím vyděláte na nájem v San Franciscu. I když nezpochybňuji, že při dosažení rovnovážného stavu, flow, abych byl moderní, vám půjde práce od ruky a pravděpodobně také spíše uspějete ve svých cílech. Pachtění se v pochybnostech cesta k úspěchu rozhodně není.

Kultura, ne strategie

Existuje tedy strategie jak být úspěšný? Máme hledat štěstí, rovnováhu a úspěch přijde sám?

Jak zmiňuji na začátku, společnost má řadu definovaných systémů pro dosažení úspěchu a nastavená měřítka. Problém nastává v momentě, kdy daného definovaného úspěchu dosáhnete a zjistíte, že je to úspěch pomíjivý nebo vám zcela chybí dobrý pocit z jeho dosažení, odměna. Systémy jsou vcelku dobře škálované, takže můžete zkusit další metu a tak stále dále.

Vedle strategií máme ale ještě principy. Principy úspěchu. Jejich funkčnost na rozdíl od strategií není třeba dokazovat. Jak říkal a oblibou jeden z mých zaměstnavatelů a tuším, že jsi to vypůjčil: „Culture eats strategy for breakfast“. Jednoduše, strategii může uplatňovat kdokoli, ale nikdy není zárukou úspěchu, zatímco kultura, zvláště ta sdílená více jedinci, založená na obecných platných principech k úspěchu vede takřka vždy. Strategie jsou navíc velmi komplexní postupy, kdy jeden krok podmiňuje další, a jsou náchylné k chybě. Kultura je ve zjednodušeném podání pouhý sdílený soubor stručných pravidel, jakýchsi jednoduchých čoček, prismat, kterými nahlížíme jednotlivé kroky a dokážeme posoudit jejich správnost v jakémkoli okamžiku a podle toho se, i autonomně, rozhodnout v momentě, kdy se rozhodnout potřebujeme.

Drobná práce a světový mír

Ostatně, pokud půjdeme po původu slov, tak řecká „cultura“ znamená: to, co se má pěstovat. Zatímco „strategos“ je odvozeno od „stratos“, tedy vojska a „agein“, tedy vést. Shodneme se, že je lepší pěstovat kulturu úspěchu a principů, na kterých stojí, byť je to veličina relativní, nebo prostě lidi k úspěchu vést? Neshodneme, dostáváme se tak na ideologické pole, kdy podle části jedněch stačí tvořit jasná pravidla a předkládat příklady a druzí si myslí, že je třeba ostatní řídit a aplikovat jejich měřítka.

Navíc, pokud je řeč o kultuře, nevyhneme se pojmům jako národ. Přeci jen, národní kultura je jedno z prvních základních nastavení, souborem hodnot, kterého se nám dostane. A že to v českém případě není zrovna jednoduché. Zatímco Tomáš Masaryk sázel právě na apel na základní principy jako je v jeho podání láska, sázeli vzápětí komunisté na touhu po vítězství jedněch nad druhými. Pětiletky jako strategie úspěchu národního hospodářství se směšnou formou oceňovaní řády a medailemi pak byli jasným důkazem nefunkčnosti takového pojetí systematizace úspěchu.

V devadesátých letech jsme se vrátili k individuálnímu pojetí úspěchu a Václav Havel nám vytyčil několik jmenovatelů, podle kterých můžeme posuzovat úspěch i jako společnost. Humanita, solidarita jako hlavní z nich. Ze zahraničí se vrátila celá řada osobností a začalo se mluvit o tajených úspěších, které předchozí společenská měřítka ocenit nemohla, pro jejich zrcadlení malosti tehdejší reality.

Dnes se obávám, že opět směřujeme do doby, kdy určitá část společnosti vidí jako svůj jediný cíl a baží po úspěchu v podobě prosté porážky těch druhých. Vzory, které nám jsou zhusta předkládány, představují hrubost, sobectví, absenci soucitu a prostý materiální úspěch. Sami si odpovězte, zda to jsou kulturní nastavení, která stojí za to pěstovat a podle kterých budeme hodnotit úspěch.    

Fairplay

Jediný závěr, ke kterému jsem během celodenního přemítání nad tématem úspěchu nakonec došel, je, že jedinou a skutečnou podmínkou úspěchu je fairplay. Nejen ve sportu, ale v jakékoli oblasti lidského konání. Je to nakonec i nejčastější způsob, který vám umožní být skutečným vítězem i bez zisku vytoužené medaile. Skončím přeci jen citátem, řekněme, že autor je Robert Einstein: „Nechtěj být člověkem, který je úspěšný, ale člověkem, který za něco stojí. Tvoje úspěchy shrne smuteční řečník.“

Karel Pšovka, 42 let, je amatérský mineralog, příležitostný publicista a modelář.