Po roce zase v Praze. Mám schůzku v parku na Vinohradech. Jako vždycky a všude jsem tu o dost dřív, než v kolik je domluveno. Není to úmysl. Někdy si říkám, že je můj čas prostě jen posunutý oproti času ostatních.

V dopise stálo jen „v parku“, a tak si vybírám jednu ze čtyř laviček u hlavní cesty pod schody, které vedou od brány na východní straně. Tři jsou přímo u štěrkové cesty a jedna trochu stranou pod velkým bukem. Městská lavička pro městské lidi. Posadíte se a vaše tělo okopíruje její tvar. Věc, která ovládne vás a ne vy ji. Dokonce má dole lví tlapy z litiny. Kdyby ožila, tak vás tenhle litinový lev s dřevěným hřbetem unese.

Pohladím ho a zkrotne. Přejedu prsty po lakovaném dřevě, zvrásněný povrch jak kdysi lak moc rychle ztuhl. Nejde z něj teplo, jako když pohladíte dřevo, otočím ruku a přejedu po laku hřbetem. Nejcitlivější máme konečky prstů, ale mnohem jemnějšího pohlazení dosáhnete hřbetem ruky. Prsty mají tendenci se chytit, zatímco hřbet a klouby se jen sotva dotýkají a na co nejmenší vzdálenost ještě před dotykem začnete cítit spojení. Výměnu chvění. Pokud chcete zjistit, že jsou věci a lidé kolem vás skutečné hladíte je. Nevědomky. Pokud se jich totiž jen dotknete, nevíte. Pouhým dotykem zjistíte jen hmotu, pohlazením dostane tvar. Sběratel pohladí svou novou vázu z Rosenthalu, než ji postaví na polici a matka své dítě než se s ním rozloučí. Milenci pozdě v noci leží vedle sebe a jejich obětí není nehybné. Ujišťují se, že jsou jeden vedle druhého, dva tvary než se propadnou do tichého vesmíru. Opilec si při ranním pohledu do zrcadla přejede rukou po tváři, aby se ujistil, že je skutečný.

Pozn.: text přibližně z roku 2015 vytvořený v rámci kurzů tvůrčího psaní.