Posadil se naproti v tramvaji. „To je ale krásná holka, že jo pane?“ máchá přede mnou přeloženým Metrem.
„Kdo, prosím?“ zvedám oči od telefonu.
„Soukalová!“ ukazuje mi fotku biatlonistky na titulní straně.
„To jistě ano,“ přitakávám a prohlížím si jeho tvář.
V ústech rovnátka. 25 let. Sedí, ale bude dobrých 190 cm, sto kilo. Krátce střižený, čistě oblečený. Trochu pomalejší.
„Vyhráli zlato ve smíšené štafetě,“ lehce se ke mně naklání.
„To je krásné,“ podotýkám.
„Chtěl bych jet se projet na lyže do hor. Bude ale už jaro, tak příští rok asi. Ze školy si to ještě pamatuju,“ představuje mi plán.
„Sportujete?“
„Chodím plavat, hlavně kraul, prsa, znak ani motýla moc ne. Dopoledne hlavně. V létě asi pojedu k moři do Chorvatska. Tam vždycky ležím na pláži a koukám se holkám na zadky,“ spiklenecky se na mě směje. „Chtěl bych tam jet s holkou,“ dodává poněkud sklesle.
„Určitě máte děvče,“ opáčím trochu zle sarkasticky stylem staré dámy, kterou si představuju, jak ho vychovala. Babička, která z toho zpožděného uzlíčku vypiplala samostatně fungujícího tvora.
„Bohužel nemám. Hledám,“ dodává nadějně.
„Já si první dívku našel v tanečních,“ pokračuju zle. Nechápu, kde se to ve mně bere.
„Tam nechodím, ani do hospody. Dělám si řidičák a stačila by promile alkoholu nebo drog a mohl bych jít na čtyři roky, pět let do vězení,“ dokládá důslednou výchovu.
„Ani s přáteli nikam nechodíte?“
„Mám hodně kamarádů v Kanadě a v Rakousku a pak hodně v Chorvatsku taky.“
„Odkud jste?“
„Z Chorvatska. Jsme tady v Praze už 20 let, za války se mnou rodiče přijeli, když mě zranil granát.“
Zadívá se z okna. Prohlížím si velkou jizvu co má za levým uchem.