První co slyšíte. Prudký déšť co dopadá na dvůr. Slyšíte, jak se jeho zvuk odráží od okolních zdí. Pleská a čvachtá do bláta a kaluží. Bubnuje do plechový střechy a v proudech vytéká z okapů. Tři tóny klavíru, jen tři ve dvou taktech a slabý smyčce. Déšť pomalu utichne a smyčce zesilují v pauzách piana. Přestává pršet a mezi mraky prosvítají paprsky slunce. Zavírám oči a stojím na louce, na louce po dešti. Roztahuju nos a zhluboka dýchám. Z jarní svěžesti se mi točí hlava. Směju se jak malej kluk co se po té louce rozběhne za kamarády. Poslední úder piana a smyčce jdou o několik tónů níž. Jak inkoust sépie co tomu malýmu klukovi někdo stříknul do duše.

Nedá se té skladbě utéct, když ji máte v hlavě. Leda otevřít co jde, ať se rozletí. Otevřít dokořán a nechat ji přejít do vzduchu okolo. Otevřít oči, uši a srdce, jestli to ještě dokážeš.

Všímáte si někdy soch na kostelech? Svatých a andělů? Podívejte se nahoru. Chrliče a běsnící démoni. Proč jsou nahoře? Neříkali nám snad, že peklo je pod zemí, na zemi je člověk a tam nahoře nebe plné andělů?

Pozn.: Jedná se o starší text psaný podle druhé části Goreckého 3. symfonie v podání Krakovské filharmonie http://www.youtube.com/watch?v=miLV0o4AhE4 pro potřeby cvičení tvůrčího psaní. Text jsem zeditoval po poslechu Pendereckého úpravy jeho 3. symfonie pro smyčcový orchestr. Ta je o dost temnější. Oba dva polští skladatelé 20. století si podle mého zaslouží širší známost, důraz na smyčce je ostatně vlastní Polákům i Čechům, kteří ale bohužel nemají tak výrazné skladatele moderní klasické hudby.