Dneska je tu snad stejně policajtů a tajných jako tenkrát. Na co foukat do doutnajícího polínka nic-moc nálady a oharku křivdy.

Kličkuju mezi lidmi, občas zpomalím a dívám se nahoru. Na snopy ratolestí Topičova domu, ostré rysy posledního patra a opuštěné stožáry na Paláci Metro, z blízkosti neutěšených výloh, špinavého a látaného asfaltu.

Dobíhám dámu s dvojkami a naskakuju za bzučení oranžového vrátného. Protipohyb mě usazuje na prázdnou sedačku.

Dívám se z okna, jak už to lidé v tramvaji dělají. Spoustě lidem vadí, že se v nich lidé na sebe neusmívají. Mají tolik práce s uvažováním nad sebou samými, nad jejich bližními, nad světem jak stojí, nad pluhy co vláčí, nad dluhy, na které nestačí. V takovém okamžiku nechcete být rušeni, sedíte a drncáte po starých cestách, kde elektřina nahradila koně. Nechtějte po nich, aby se smáli.

Z pohledu na podzimní míhání a poletování listí od víru kol mě vytrhla až drobná snědá dívka s lesklými vlasy. Měla za uchem kvítek z bílé chryzantémy. Malá, drobná dívčí ozdoba, taková, kterou si vezme milenec nebo vrah.

Nedívám se na ní upřeně kvůli její kráse. Ráno jsem byl položit větvičku chryzantémy na hrob básníka. Koupil jsem ji v květinářství kousek od hřbitova. Jak jsem ji nesl, nalomil jsem jeden z květů o lem kabátu, odštípl jsem ho v touze po uhlazení k čistotě a pohodil cestou do trávy.

„Pro touhu, pro touhu po kráse
děkuji za ošklivost,
děkuji za to, že utká se
láska a nevraživost,
pro sladkost, pro sladkost usnutí
děkuji za únavu.“

Na konečné otvírám oči, vyskočím na refýž a balím se do kabátu. Broukám si na počmárané zastávce a zkouším jestli se slova odrazí od jejích plastových stěn.