Pomalu docházím. Už zpoza rohu bylo vidět skrz výklenek, že nic nejede. Spálená. Proplést se mezi lidmi a pěkně v klidu si stoupnout k plotu z vlnitýho plechu. Pravá noha se mi lepí k asfaltu, rozlitý víno. Chcanky. Už je v tom přilepenej obal od žvejkačky a dva vajgly. Zašlapuju vedle nich třetí. Teď dohromady tvoří trojúhelník s papírkem uprostřed v těžišti. Oko Velkýho architekta.

Už se blíží. Té trojka. Jediná tramvaj, která nemá žádnou přezdívku. Nic nepřipomíná, je sama sobě předobrazem.Všichni se na hrnou ke dveřím. Až se otevřou, složí do stran, zase se poslušně rozestoupí. Nejdřív ven, pak dovnitř. Sedačky jsou takový poloviční dětský vaničky. Bílá, červená, bílá, červená. Bejt tam místo bílý černá, dalo by se sázet a o všechno přijít. Padám na červenou. Dvakrát zacinkat a jedem. Ten, kdo vymyslel to dětinský zvonění, nemoh mít budoucí řidiče rád. Drží se madla jak bakelitovýho koně na kolotoči. Předjíždět nemůžou. Otočit na konečnou a dokola. Cink,cink.

Když je venku tma a uvnitř svítí zářivky, skoro nic skrz okno nevidíte. Vlastně jedete jak v nějaký kapsli. Asi tak 14 metrů na dýlku, 2,5 na šířku. Od země po střechu něco kolem tří. To by šlo. Skoro jak první ponorky. Kdyby byla menší, tak možná Ohka. Takovej malej doutník, kde uprostřed sedí Japonec, kouká skrz malou skleněnou kopuli, před sebou metrák dynamitu a za prdelí narvanej raketovej motor. Chtěli tím v Pacifiku ničit US Navy. Moc to nefungovalo. Japonec si to valí, kouká na oceán a najednou k němu přiletí Mustang. Ťukali do nich křídlama a oni šli do vývrtky. Jenže tramvaj má 16 tun, to by nelítalo, říkám – ideální ponorka. Chce to jen trochu pancíře.

Důlčík proráží plech, nejdřív se v díře objeví prst, pak oko, v koutku má černej ospalek od šmíru. Prostrčí rozpálenej nýt a rozklepou ho kladivama. Za chvilku to mají hotový, jsou to makáči, mezi dvěma zastávkama. Možná sám malej Albert Camus, když zamlada nejtoval v dunkerqskejch docích. Máme existenciální pancíř. Paráda.

Das Boot T3 dvaadvacítka na svojí první misi. Je čas se seznámit s posádkou. První se o slovo hlásí už delší dobu někdo za mnou. Nevidím ho, ale za to je pořádně cejtit. Jak kdybyste uhnívající palec na noze pomazali pořádně uzrálým Curádem a nacpali si ho do nosu. Ani ho nechci vidět, bude to duch posádky, všudypřítomný smrad. Tím větší, čím dýl se nebudeme moct vynořit. Vpravo, kousek vepředu hromotluk. Na klíně mu sedí synek a u nohou povaluje zašpiněná sportovní taška. Malej má na sobě baseballovou bundu jak členové AlfaBravoCollege na Yale a na zádech nápis Tomycat. Dobrá dvojka. Malej bude maskot, štístko a otec bude ládovat torpéda. Až půjdeme ke dnu, zůstanou určitě až do poslední chvíle. Nad nima se pomalu klátí hubenej kluk, kostěný brejle, flanelová košile, úzký kalhoty zastrčený do vysokejch rozvázanejch bot. Na ponorku je dost vysokej, ale co, bude sedět u sonaru a místo tý muziky, co mu teď hraje ve sluchátkách, bude poslouchat pípání.

Úplně vepředu postává budoucí zdravotnice. Opírá se zády o lékárničku, takže je to jasný. Blond vlasy schovává stočený pod čepicí, takovou co nosil Trockij. Má jemný rysy, malý špičatý nos zahnutý nahoru, na světlé kůži několik výrazných znamének. Tak přirozeně rozprostřených, že ji nehyzdí, ale naopak vylepšují. Jak kdyby to byly kamínky, co hodí zenovej mistr na uhrabanej písek a ty se uspořádaj tak dokonale, jak poroučí velká energie.

Cink, cink, proud vzduchu se odtrhne na hraně odjíždějící tramvaje a pleskne mě do tváře.